ROZHOVOR Petr Zlamal: Malířství je jako archeologie duše

„Slovo pro mě není tak jisté jako obrazové vyjádření, protože maluji dlouhá léta. Obrazy jsou plné dějství, pro mě je to jako archeologie, která odhaluje vrstvy. Nejsem schopen slovně ty věci přesně pojmenovat. Každý obraz je pro mě jako kapitola v knize, která vypráví příběh, jenž se neustále vyvíjí a mění. Je to způsob, jakým komunikuji sám se sebou i s okolním světem. Obrazové vyjádření mi umožňuje zachytit nuance a emoce, které by slova mohla snadno minout,“ říká Petr Zlamal, akademický malíř, olomoucký rodák, který žije a tvoří ve Šternberku. Právě tam jsme se sešli v jeho ateliéru k rozhovoru při příležitosti výstavy Zlamalových obrazů, která probíhá v budově Envelopa Office Center v Olomouci.

Malířství je tedy pro tebe jiný způsob komunikace nebo sebevyjádření?

Přesně tak. Obrazy mají vzájemnou návaznost. Žádný nikdy nezůstává sám o sobě, ale je pokračováním dalších. Je to scénický příběh s filozofickou návazností. Je to dialog mezi mnou a plátnem, který se odehrává v tichu mého ateliéru. Tento dialog je pro mě klíčový, protože mi umožňuje vyjádřit to, co je pro mě důležité, a zároveň mi dává prostor pro introspekci a sebereflexi. Obrazy jsou pro mě způsobem, jak se vyrovnávat s vnitřními konflikty a hledat harmonii v chaosu.

Cítíš kontinuitu mezi sebou dnes a tím Petrem Zlamalem, který poprvé zkoušel malovat jako dítě?

Určitě, to má logiku. Ale po šedesáti letech tvorby někdy vidím své věci a nejsem schopen je identifikovat pod jménem Petr Zlamal. Jsem k sobě kritický, ale to, že jsem pracovitý člověk, snad svědčí v můj prospěch. Po těch letech jsem dospěl k vlastnímu sebevyjádření.

Jakou roli v tvé cestě k malířství hrálo rodinné zázemí?

Hodně velkou. To je strašně důležitá otázka, na kterou jsem se snažil sám odpovědět. Tatínek (významný malíř Wilhelm Zlamal – pozn. redakce) byl skvělý malíř, ale on neměl tu touhu, abych se i já stal malířem. Měl vztah k přírodě, k okolí Šternberka, tak jsme spolu chodívali a já jako kluk jsem mu nakukoval přes rameno a do jisté míry jsem některé malířské věci opakoval. Tudíž po letech bylo pro mě hodně problematické a složité se vymanit se z jeho vlivu. Trvalo to hodně dlouhý čas a myslím, že se mi to podařilo. Měl výjimečnou toleranci, byl dobrým pomocníkem. Myslím tím věci, které byly spojeny s jeho výchovou, ale nebyly tradičně výchovné. Dopracoval jsem se časem k pochopení, že byl především dobrým osobním charakterním příkladem, což je víc než nějaké nakazování „musíš“.

Jaký vliv na tebe mělo prostředí a atmosféra doby, kdy jsi studoval, tedy šedesátá léta? Bylo to dynamické období, musel jsi potkat na AVU spoustu zajímavých lidí, spolužáků, učitelů. A také zažít Prahu té doby. Jaký vliv na tebe měla?

Velký. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal na akademii díky okolnostem roku 1968, jinak bych neměl šanci studovat. Bylo to období, kdy se na akademii ocitli nejkvalitnější lidé z České republiky. Měl jsem tak štěstí na spolužáky – mezi spolužáky byli lidé, kteří posléze utvořili absolutní špičku české výtvarné scény z hlediska kvality. Michael Rittstein, Václav Bláha, to jsou velice silní jedinci. Vláďa Novák už zemřel, Ivan Ouhel také, to byly pro mě hodně velké ztráty. Jsem přesvědčen, že s odstupem času ještě budou rozkvétat do kvality. Někdo se totiž může nahodile dostat do situace zdánlivé slávy, to zásadní kritérium kvality je ale čas a odstup.

Měl jsi tendenci v Praze zůstat? Praha, nebo návrat domů, to je vždycky dilema…

Ta doba byla svízelná a krutá ve vlastním vývoji, kvalita umělecké scény za normalizace velice rychle vyvětrala a zmizela, byli dosazeni technokrati, ti, kteří si tykali s ministry a podobně, takže to byl šílený zvrat po všech stránkách. Důležité bylo, že se mi podařilo, stejně jako dalším spolužákům, nepřistoupit na ty tendenční věci, které se pak po roce 1968 objevily.

Jaké to vlastně bylo živit se výtvarným uměním v 70. a 80. letech?

Těžké a zároveň jednoduché. Vytvořil jsem si princip jisté skromnosti. Nebyl jsem ten, který by potřeboval auto, dovolenou, chtěl jsem tvořit svobodně. Když je člověk společensky i ekonomicky závislý, logicky pak musí pro to něco dělat, kompromisy ve prospěch systému. Ekonomicky jsem se realizoval hlavně na užitých věcech ve spolupráci s architekty, často mými kamarády. Realizace byly poměrně dost úspěšné, i když byly víceméně malého charakteru, interiérové záležitosti, i exteriérové. Po revoluci se spolupráce s architekty téměř vytratila, což jsem si nedokázal vysvětlit. Zmizela povinná dvě procenta nákladů na tuto oblast ze zákona, souboj architekta s investorem začal být náročný. Architekt měl většinou co dělat, aby prosadil svou architekturu, ty věci navíc, pro ně už nebylo místo.

Přišel listopad 89 a po něm konec normalizace a svoboda. Jak se pro tebe tímto dějinným zlomem změnil život a tvorba?

Pro mě se nic zásadního nezměnilo. Zakládal jsem si na vlastní práci. Po revoluci se otevřely nové možnosti, ale já jsem zůstal věrný svému stylu a přístupu. Asi jsem ke své škodě pominul to, že člověk nemůže pouze malovat, vystavovat nebo organizovat, ale musí se také starat o jiné věci. Mohl jsem se jako jiní více orientovat na oblast užitého umění, ale to není můj styl, nechtěl bych kvůli této rovině snížit laťku cílů, které si kladu.

Doba ale přinesla možnosti organizátorské, jak vzpomínáš na slavná umělecká sympozia ve Šternberku?

To byl zajímavý fenomén, který trval asi čtyři roky. Bylo to obrovské vzepětí lidských sil. Nějakých 120 umělců z celého světa se tady objevilo. Pro mě bylo zajímavé poznání, že si to nesmírně považovali zahraniční účastníci. Vznikla z toho osobní přátelství, výstavy v zahraničí, pozvání na různé aktivity. Něco obdobného se podařilo později založit v klášteře Teplá. Německá strana založila finanční nadaci ve prospěch kláštera a asi čtyřicet Němců, většinou starší generace, která měla vztah ještě k pohraničí, finančně podporovalo rekonstrukci kláštera. Princip pomoci je důležitý. Naposledy při ukrajinských událostech. Kamarád, který tam jezdil, přivážel děti, matky, což byly strašně smutné osudy, pomáhali jsme mu s dalším kamarádem finančně. Těsně po začátku konfliktu bylo všechno víc obnažené, společnost si ale zvykne i na to nejhorší, když se něco děje permanentně.

Pojďme obrátit list. Můžeš popsat, jak probíhá tvůj tvůrčí proces? Interpreti zmiňují klíčový význam kresby…

Kresby jsou pro mě důležité. Jsou základem mého bytí. Když jsem v jedné fázi svého života uvažoval o odchodu do zahraničí, měl jsem nabídku z Německa, přemýšlel jsem, co si s sebou odvézt. Nejdůležitější byly právě kresby, záznamy, které si dělám neustále. Proces začíná kresbou a nikdy vlastně nekončí. Jsou to příběhy, které se vzájemně proplétají. Každý obraz je jako cesta, na které objevujete nové krajiny a příběhy. Někdy je to rychlý proces, jindy trvá měsíce, než dosáhnu výsledku, se kterým jsem spokojen. Některý obraz má spoustu vrstev.

Nejbližší je ti styl německého expresionismu. Pakliže ty v obrazu vyjadřuješ sám sebe, jak si představuješ komunikaci díla s divákem? Jak získáváš zpětnou vazbu?

Získávám ji prostřednictvím lidí, kteří jsou sběrateli mých věcí, vím, že jsou schopni obrazy částečně přečíst a interpretovat. Jsou to lidé vesměs na vysoké intelektuální úrovni, což mě těší. Každý divák přináší do obrazu své vlastní zkušenosti a emoce, což vytváří jedinečný dialog mezi dílem a jeho pozorovatelem. Je fascinující sledovat, jak různí lidé reagují na stejné dílo různými způsoby. Tento dialog je pro mě důležitý, protože mi umožňuje vidět své dílo z různých perspektiv a objevovat nové významy a interpretace. Proto také na vernisážích dnes nechci nějaké sáhodlouhé odborné úvody, zajímá mě právě onen dialog s jednotlivými lidmi. Jak na ně obraz nezprostředkovaně působí. Nechci, aby jim někdo předem řekl, co v něm mají vidět.

Poslední velkou výstavu jsi měl v olomouckém Muzeu umění? Jak na ni vzpomínáš?

V jednom ohledu s rozpaky. Byla to retrospektiva, ta se má týkat něčeho uzavřeného. Snaží se shrnout, nahustit věci. Dnes to vnímám tak, že méně věcí může znamenat přesnější a ostřejší pohled. Snažím se dívat hlavně do budoucna. Vznikají nové věci a budou vznikat i nadále. Věřím, že spousta dobrých ještě vznikne.

Takže logická otázka. Jaké máš aktuální plány? A jaký vliv má na tebe to, že máš malou dceru?

Plány? Malovat dál. Je to můj život a princip, jako dýchání. Nejsem schopen začít něco jiného. Umění je pro mě způsob, jak se vyrovnávat s realitou a hledat smysl v chaosu světa. Dcera má na mě samozřejmě vliv velký a zásadní. Je to asi díky věku, proto je v tom tak silná emoce, člověk více vnímá princip životního pokračování a taky potenciál v tom, že je talentovaná, chytrá…

Chceš říct pár slov k aktuální výstavě v Envelopa Office Center?

Po smrti mého přítele Jiřího Beneše jsem ztratil vnitřní psychickou jistotu a přestal jsem vystavovat. Důležitý moment pro mě byla návštěva jednoho ze sběratelů mých děl, pana Richarda Morávka, tady u mě v ateliéru. Zaznělo při ní něco pro mě důležitého. A vyzval mě k této výstavě, což byla podpora, kterou jsem potřeboval pro obnovu sebejistoty, a děkuji za ni.