ROZHOVOR Miluju ten zázrak, když pod rukama vyrůstá skladba, říká David Hrbek

Davida Hrbka znají zejména studenti z návštěv Muzea umění, návštěvníci talkshow Scénické rozhovory a dalších představení, čtenáři dobrých knih i fanoušci rockové kapely Tak co?, která poslední dobou hodně+ víří vody nejen olomouckého muzikantského rybníčku. I přes tu spoustu činností nám David velmi ochotně poskytl rozhovor. 

Davide, zvenčí to vypadá, jsi člověk mnoha profesí. Jak se vnímáš ty sám?

Mně jsou lidi mnoha profesí vždycky podezřelí, a tak jsem občas podezřelý i sám sobě. Byly doby, kdy mě tato otázka napadla, a tudíž jsem byl nucen si na ni odpovědět. A její znění je vlastně jednoduché: Je to stále to stejné duševní napřažení a nějaká optika, způsob myšlení. A to všechno se snažím vyjádřit pomocí slov, protože jinak to nedovedu. A s tím souvisí i moje potřeba dozvídat se, tedy správně pokládat otázky. A to se týká i mé práce v muzeu, protože právě umění je jedním z významných a inspirujících prostředků, jak se o sobě dozvědět víc.

Příští rok to bude čtvrt století, kdy je už tvoje jméno spojeno s Muzeem umění. To je pozoruhodná zaměstnanecká loajalita. Co tě k této kulturní instituci tak hezky poutá?

Mám na výplatním lístku pořadové číslo 10, jsem tedy desátým zaměstnancem mé domovské instituce, kde jsem ještě nezažil pocit vyhoření. Za celou tu dobu jsem se k loajalitě nemusel nutit, je nějak přirozená, protože mám opravdu svou práci rád, mám několik kolegů, o kterých můžu říct, že jsou mí kamarádi. Třeba jednou za měsíc, ještě před vypuknutím pracovní doby, se scházíme ke společné snídani. Každý si k nám do ateliéru přinese, co by si normálně snědl doma, vždycky je toho trochu víc než pro jednoho, a tak vzájemně hodinu ochutnáváme jeden od druhého. A máme čas se pobavit o jiných věcech než těch pracovních. No a na snídani navazuje většinou porada, kdy už se jede na sto procent. A kromě kolegů mě baví samotná práce. Já začínal jako učitel na gymnáziu, kde mě to po sedmi letech přestalo bavit. Nevěděl jsem, co budu dělat, ale určitě to muselo být něco, kde budu pracovat s mladými lidmi. A když jsem v té nejvyšší nouzi dostal nabídku jít jako první zaměstnanec do právě se otevírajícího edukačního oddělení, což byla tehdy novinka a nikdo vlastně nevěděl, co od toho čekat, tak jsem to bez váhání přijal. Jsem v bezprostředním kontaktu se studenty, žáky, s dospělými návštěvníky a pořád mě to naplňuje. Tu nejmladší generaci, s níž jsem dennodenně v kontaktu, si nemůžu vynachválit.

Ještě delší je tvoje dráha autora rozhovorů se zajímavými osobnostmi. Nepřemýšlel jsi nikdy o tom, že by ses živil výhradně takto? Tedy například i knižními publikacemi rozhovorů s osobnostmi?

Knihami se nedá uživit, tedy až na výjimky, a rozhovory jsou na rozdíl od doby, kdy jsem s tím začínal, dnes už v útlumu. Mluvím o těch dobrých rozhovorech, které zaberou hodně času na přípravu. A finanční ohodnocení je strašně nízké. Jsme malý trh a od toho se honoráře odvíjejí. Ale i kdyby to bylo placeno dobře, nic se na tom u mě beztak nejspíš nezmění, knižní rozhovory pro mě byly vždycky hobby, radostná, zajímavá a velmi vzrušující práce navíc. Co se týká talk show Scénické rozhovory nebo rozhovorů, které dělám průběžně v Olomouci, to je taky hobby a platí totéž, co jsem řekl o knižních interview. Je to zábava a adrenalin a výsada, že se můžu setkávat s lidmi, kteří mě zajímají a na které se těším. Honorář rozhodně není hlavním motorem, navíc by mě to beztak neuživilo.

Za třicet let se nutně musí množina skutečných osobností hodně probrat. Není těžké hledat další, které bys pozval třeba do své talkshow? Nebo se podle tebe dá zvát některé lidi opakovaně?

Nemám problém pozvat jednoho hosta vícekrát, pokud to má opodstatnění, že třeba zrovna ten rok udělal něco hodně zajímavého, nemám s tím problém, pokud s tím produkce souhlasí. Třeba v únoru jsem hostil Oskara Hese, který měl chvíli po premiéře filmu Bratři. A zrovna v pátek jsem se s ním domluvil, že mi půjde do rozhovorů znovu – tentokrát ale jako polovina tanečního páru ve StarDance. A spolu s ním přijde jako host jeho taneční partnerka Kateřina Bartuněk Hrstková. Tak to už teď se moc těším.

Máš před rozhovorem svého hosta detailně nastudovaného, nebo dáváš prostor i improvizaci a necháš se aspoň částečně vést tím, co během odpovědí zazní?

Snažím se být na každý rozhovor co nejlíp připraven, mám pečlivě nachystané a formulované otázky, jak bych je chtěl položit přímo před publikem, taky je mám vytištěné a vždy mi těch třicet až čtyřicet otázek leží před očima na stole, ale taky se skoro vždycky stává, že většinu z nich ani nepoužiju, opustím přípravu ve chvíli, kdy ve prospěch přirozeného běhu interview sleduji raději linku, která se nějak v průběhu objeví a je na hostovi vidět, že ho to zajímá, že právě nově nastoleným tématem žije a bylo by škoda tuto chvíli promeškat. V takové situaci už ale vím, že kdykoli se můžu nějakým oslím můstkem vrátit zpátky k přípravě. Ležím v tom několik večerů, často až do ranních hodin a pak celý den před samotným rozhovorem si ještě dělám do přípravy poznámky rukou, když mě něco napadne, takže večer mám v hlavě docela dobře uloženou mapu, ve které se orientuju, aniž bych se díval do papíru. Samozřejmě se občas stane, že nemám svůj den a někde to drhne, nebo host není ve své kůži, ale většinou je to tak, jak jsem právě popsal.

Jsi také autorem několika knih. Chystáš pro čtenáře něco dalšího?

Zrovna teď v lednu mi vyjde knížka v renomovaném nakladatelství Druhé město, z čehož mám obrovskou radost. Je to pro mě nová zkušenost, protože sbírka Ty nejlepší věci je první text, který jsem nabízel. A hned první, komu jsem rukopis poslal, Martin Reiner, mi ho po přečtení zařadil do edičního plánu. Je to velmi osobní a intimní kniha, takže hned když jsem zmáčkl tlačítko odeslat, tak jsem litoval a celý se orosil, hned jsem si začal říkat, a koho vlastně zajímá moje psaní, psaní o sobě, o mých pocitech, radostech a propadech a různých dramatech, ale naštěstí se ukazuje, že tam možná nějaký přesah ke čtenářům bude. Já píšu totiž, jenom když mám v sobě přetlak, když nějaká vlna ve mně se dere na světlo, to pak všeho nechávám a jdu psát, protože vím, že jakmile ji nezachytím, už se mi to zpětně nepovede. Tím ostatně začíná celá kniha. Je psaná volným veršem a je na pomezí poezie a prózy, takže je myslím celkem přístupná i lidem, kteří na básně nejsou. Tak tohle se chystá a 5. února ji s Martinem Reinerem představíme poprvé v Olomouci v Centralu, takže na půdě mé domovské instituce. A klavírními improvizacemi naše čtení doprovodí Richard Mlynář. Už se na to moc těším.

Asi nejmladší z tvých profesí je ta muzikantská. Jak jsi spokojen se svou kapelou TAK CO?

Ze všech mých hobby mě nejvíc zaměstnává právě kapela. Já to setkávání na zkouškách a ty chvíle, kdy zkoušíme naše nové věci, to úplně miluju, to je nejvíc. Ten zázrak, když ti pod rukama najednou vyrůstá skladba, která tady do té doby nebyla. On už vůbec je zázrak, když pošlu text Harveymu, našemu kapelníkovi, a on za pár dní pošle demo, jestli by to tak mohlo být a ono většinou je to tak, že by to nejenže mohlo takhle být, ale většinou je to přesně ono. A protože už máme všichni za sebou lecjaké osobní a partnerské krize a jsme zhruba stejného věku, tak si rozumíme i v tématech. A kromě toho máme v kapele kamarádské vztahy, skoro každá zkouška je těšení a radost. Dnes si neumím představit, že bych v této kapele nehrál. Respektive si to představit umím, a proto to nedělám.

Jak se stane, že jste vznikli v podstatě jako parta kamarádů a dnes je z vás už profi kapela, která natáčí singly, alba i klipy, koncertuje u nás i za hranicemi a vystupuje třeba s Emmou Smetanou?

Zkoušíme dvakrát týdně, protože nás pořád baví být spolu a pořád máme nějaký spontánní vnitřní tah, který nás žene. Samozřejmě jsou období, kdy polevíme, ale pak se zase něco v nás zažehne a jedeme naplno. My jsme začínali s covery, ale pak nás to přestalo bavit, chtěli jsme zkusit, jestli umíme napsat něco vlastního. A úplně nás to chytlo, totálně. Zrovna 24. ledna nám vychází druhé album, Ministr nitra, na kterém je dvanáct původních skladeb a troufám si říct, že ani jedna z nich není výplň. S Emmou Smetanou jsme měli kliku, že se jí ta konkrétní skladba Dveře líbila natolik, že na ni hned po prvním poslechu kývla. A bylo pak úžasné sledovat, s jakou pokorou k písni přistupuje, celé natáčení jejího partu ve studiu Honzy Ponorky Ponocného byla dvouhodinová ukázka pokory a profesionálního nasazení obou. Byli jsme skoro všichni z kapely u toho a byl to velký zážitek. Ale mám velkou radost i z toho, že nám na albu hostuje další skvostná zpěvačka, Míša Vitásková, díky níž píseň Němý film dostala neskutečné grády. A právě jsme dotočili poslední skladbu, která nám ještě chyběla, na níž nám hostuje herec Hynek Čermák, což mám taky velkou radost.

Jsi velmi plodný i pokud jde o verše. Jak bereš své veršování? Je to něco pro radost, nebo si tím třeba čistíš mozek?

Jakékoli psaní je pro mě potřeba, nutnost a samozřejmě radost. Pokud přijde ta vlna, jak jsem už zmiňoval, je nezbytné všeho nechat, ode všeho utéct, někam se schovat, nebýt tu pro ostatní, jen pro to sledování, co se to uvnitř mě děje a to zaznamenat. To cítíš, že se něco žene, je to jako bouřka, kdy už minuty a někdy i dýl čicháš ve vzduchu vodu a dusno a kůže se ti lepí, stejně tak bezpečně poznáš, že se na tebe něco žene z tebe samotného. Napětí, které s tou vlnou přichází, ti hned taky diktuje rytmus, ono to hýbe celým tělem a člověk je jako by napojený na jiné sféry. Ono to teď může působit pózersky nebo jako ezo nebo že přeháním, ale takhle to mám. Na dřeň. Největší inspirací je nějaké trápení, když tě něco sužuje tak akorát, že ti to ještě dovolí psát. Ve chvílích pohody a štěstí mě nic nenapadá. A taky už asi rok jsem nic nového nenapsal.

Michal Folta

David Hrbek má za sebou docela zajímavý život – od učitele na gymnáziu se postupně propracoval k funkci animátora a lektora prestižního muzea umění, můžete na něj narazit jako na glosátora, spisovatele, básníka, novináře, textaře kapely Tak co?, hudebníka, moderátora... Prezentuje se osobitými názory a v debatách, zejména s politiky, si často nebere servítky.