Pavel Čech vzpomíná: Jak Cam Brown poslal Flašara na marodku

Titul před dvaceti lety a potom pomalý pád olomouckého hokeje je kapitolou místních sportovních dějin, která je dnes otevřeně tabuizovaná. Pokud se nějaké vzpomínky čas od času v médiích objeví, obvykle označí tehdejšího manažera Pavla Čecha za „kontroverzního podnikatele“ a k tehdejším událostem se snaží hlavně nezaujímat jakékoli stanovisko. O extraligovém titulu z roku 1994 se taktně mlčí, jako by neexistoval. Skutečnost je ale taková, že existuje – a lidé, kteří jej vybojovali, rovněž.

Tehdejší mužstvo se pyšnilo celou plejádou zajímavých hráčů. Kdybyste měl jmenovat dvě nebo tři osobnosti, na kterých tehdy výkon týmu stál, kteří by to byli?

To je velmi složité. Podařilo se nám totiž poskládat tým, který byl velmi výjimečný. Je těžké jmenovat konkrétní osobnosti, když byli osobnostmi úplně všichni. V zásadě jsme spojili partu Ostraváků, které odložili ve Vítkovicích, s několika Brňáky a olomouckými odchovanci. Tyto tři skupiny se výtečně zkonsolidovaly a dvě sezóny táhly za jeden provaz. Výsledkem byl titul.

Je pravda, že po finále jste si nechal jen dva dresy, Cagašův a Dopitův?

Cagašův ano, ten mám. Dopitův nemám, Jirka mi věnoval hokejku.

Do týmu jste přivedl také Kanaďana Browna. Kde se v Olomouci vlastně vzal, takhle počátkem devadesátých let?

Měli jsme dobrou spolupráci s agentem Edmontonu a byly tam zkušenosti s Kanaďanem ze Zlína. Dostali jsme nabídku angažovat Cama Browna, ale k tomu se váže úsměvná historka. Nám byl odprezentován jako obránce. Když přijel a zapojil se do přípravy, Aleš Flašar mu dal v přípravě při fotbálku jesle. Když to pak Aleš zkusil podruhé, skončil na tři týdny na marodce. Ale až před play off nám Cam sdělil, že není obránce, ale že odjakživa hraje pravé křídlo. Pamatuju si ho jako úžasně skromného člověka a byla s ním nádherná spolupráce. Cam byl svůj. Stalo se, že vítkovický Kaděra řekl něco proti nám, a Cam šel v zápase po něm. Jenže si spletl hráče, seřezal Marka Malíka, jeho výstroj naházel do publika a odkráčel středem. Takový byl Cam.

Jak česká hokejová veřejnost vnímala, že jim titul krade nějaký tým z venkova?

V té sezóně byla jednoznačným favoritem Sparta. My jsme postupovali z osmé příčky a ještě České Budějovice nás v prvním kole vnímaly s určitým despektem. Porazili jsme je na zápasy 3:0. Ve finále s Pardubicemi pak už byly šance vyrovnané. Vyhráli jsme a český hokejový národ to vnímal jako náhodu. Ale náhoda to nebyla – zkrátka jsme vytvořili partu, která si sedla a vytvořila si svoje příznivé klima. Samozřejmě, byli tací, kteří to vnímali s nevolí – Jaroslav Holík si ve vzteku málem urazil hlavu o podhled dole u plochy. Ale především moravské týmy to vnímaly pozitivně a fandily nám.

Jaké byly oslavy? Začaly v šatně, a pokračovaly...

… pokračovaly na Pevnůstce, kde jsme měli raut pro hráče, manželky a sponzory. Byla nachystaná slíbená zahradní fontána se šampusem. Pamatuju si, že kolem druhé, třetí se část týmu přesunula do Varny, ale dalšího jsem se neúčastnil. Pohár zničený nebyl, ten mám stále u sebe.

Při desátém výročí jste se s týmem sešli. Co letos?

Budu se o tom s klukama bavit, je to o tom, kdo to zorganizuje. V dubnu doufám něco provedeme. Bylo by třeba krásné pronajmout si zimák a udělat exhibiční utkání proti Pardubicím, ale to se asi nepodaří zrealizovat.

S hráči jste v kontaktu?

Většinou ano. Kluci jsou spolu v kontaktu po určitých skupinkách, Ostraváci, Brňáci a naši. Voláme si s Jardou Látalem, Flašar, Tejkl a Vavrečka trénují a víme o sobě. Sporadicky se vídáme s Pavlem Cagašem. Jsem na ty kluky hrdý. Podařilo se nám totiž tehdy poskládat tým, který byl v mnoha ohledech velmi výjimečný. Všichni, kteří tehdy za Moru hráli, se uplatnili nejen na hřišti, ale i v pozdějším životě. Svým způsobem to je unikátní, protože sportovci často mívají s uplatněním v životě po skončení kariéry problémy.– neznám totiž moc jiných mužstev, jejichž hráči by se v pozdějším životě všichni takto uchytili a etablovali v manažerském světě.

Vlastimil Blaťák