Milena Sotolářová: Olomouc se stala mou srdcovkou

"Olomouc už se ale stala mojí srdcovkou, takže jsem tu zůstala," prozrazuje na sebe Milena Sotolářová.

Ta má, v dnešní době ještě stále, netradiční koníček, jde o pole dance. "Pole dance se věnuji zhruba 2 roky a přišla jsem k tomu koníčku vlastně náhodou – původně jsem do Apokalips začala chodit na kruhy. To mi šlo jak psovi pastva, ale bavilo mě to. Pak jsem jednou zkusila pole dance a od té doby už jsem na tyčce visela vlastně skoro pořád," říká Sotolářová.

"Na pole dance se mi líbí, že je to komplexní sport, ve kterém každý může prodat „to svoje“ – ať už je to spíš silový typ, ohebný, taneční a nebo prostě nemá silný pud sebezáchovy. Mně je určitě nejbližší to třetí, protože jsem několik let závodně tancovala," dodává s úsměvem.

Tanec se jí stal osudovým, spolu s láskou ke psům vznikl zajímavý projekt, který jako tanečnice vymyslela a podporuje.

"No a Apokalips a pole dance byly tak nějak osudové v tom, mě přivedly k mému momentálně největšímu a časově nejnáročnějšímu koníčku, a to je náš projekt Pole Dogs, který jsme spolu se Zdenčou a Stellou založily. Celé to začalo někdy před rokem po jednom z pravidelných focení, které naše studio pořádá, a nás napadlo, že hezká fotka je prostě jen hezká fotka… Ale co jí takhle zkusit dát nějaký větší smysl a využít ji pro dobrou věc? A protože život spousty z nás už tehdy dirigovaly všudypřítomné psí chlupy, nápad oslovit olomoucký útulek byl na světě," prozradila.
 

"Začátky byly samozřejmě nejisté a nikdo ještě nevěděl, co od projektu čekat. Navíc uznávám, že nápad fotit pole dancerky spolu s pejsky z útulku a následně tyto fotky využít k propagaci jednotlivých pejsků a zkusit je zpeněžit musel na začátku znít docela podivně, ale myslím, že jsme tehdy překvapily samy sebe. Za necelé dva měsíce jsme zorganizovaly vernisáž fotografií a vydělaly tak pro pejsky přes 30.000 Kč. Letos jsme si tu pomyslnou laťku posunuly o stupínek výš a pustily se do kalendáře. Musím říct, že to byla větší fuška, než jsem si dokázala představit, ale když už jsme 11. září stály v RCO na naší 2. vernisáži s vědomím, že snad i tak trochu naší zásluhou je 9 ze 14 „našich“ pejsků adoptovaných, tak takové to nastavení v hlavě z ,,už nikdy víc“ přeskočilo zase zpátky na ,,a co uděláme příště?“," usmívá se.

"Už jsem si totiž na tohle tempo dost zvykla a vlastně úplně nevím, čím bych vyplňovala čas. Mám ráda ten pocit, kdy mi něco roste pod rukama a můžu něco plánovat. Na druhou stranu jsem taky občas chronická hlava děravá, a to je pak velká sranda, když týden před vernisáží zjistíme, že jsme něco zásadního zazdily. Ale právě tyhle nepředvídané situace a možnost nahlédnout pod pokličku práce fotografa, tiskaře, grafičky, naší kameramanky a spousty dalších vás pořád nutí učit se něco nového. Teď ale vyhlašuji alespoň na dva týdny kreativní prázdniny. Pak zase dáme ty naše hlavy plné nápadů dohromady a vytyčíme si, k jakým obzorům se vydáme tentokrát," uzavírá.