Zubří slečny z olomoucké zoologické zahrady přistály v Gruzii

Že zubři nelétají? Ale létají. Olomoucká zoo pomyslně zamávala na cestu svým loňským mláďatům. Jednalo se o 2 samice, které po náročné nakládce do transportních beden v Zoo Olomouc čekal převoz na pražské letiště. Let směřující nejprve do Istanbulu pokračoval s cílovou stanicí v Gruzii, kde na samičky těší tamní zahrada a v ní statný samec. Setkání není náhodnou známostí, ale vzešlo z doporučení koordinátora chovného programu pro tento druh. Jejich zamýšlené případné potomky čeká světlá budoucnost. Návrat do volné přírody, do míst přirozeného výskytu zubrů v Gruzii!

„Takové odchody jsou pro nás radostné. Vidíme, že v olomoucké zahradě odchovaná zvířata čeká sice náročná cesta, ale stojí za to. A není nic víc, než takto naplňovat jedno z hlavních poslání zoo. Včera nás kontaktovala gruzínská zoo s tím, že samice v pořádku přijely. Dnes se již prohání po novém výběhu a přes ohradu pokukují po samci,“ dodává zooložka Jitka Vokurková.

Chov v ZOO Olomouc

Zubří obora ve slovenských Topoľčiankách se v r. 1959 stala hned po Polsku druhým největším chovatelem zubrů na světě.

"Právě z této obory v r. 1973 získala olomoucká zoo své první zubry (Simon, Sylva a Silučka). Ze Simona a Sylvy se stal úspěšný chovný pár. Na základě dochovaných dokumentů víme, že první mládě Silueta se narodilo v témže roce 1973 a poslední – Čertík v r. 1976. Úhynem býka Simona v r. 1986 chov v olomoucké zahradě ustal. Jeho znovuvzkříšení se pojí až s rokem 2013, kdy byl dovezen samec Bojen ze Švédska a 2 samice Patricia a Rosemary z Bratislavy. V Zoo Olomouc se celkově od roku 2013 úspěšně odchovalo 8 zubrů. Prozatím poslední mládě se narodilo 25. 5. 2020," řekla mluvčí zahrady Iveta Gronská.

Obecné informace

Zubr je největším savcem Evropy, samci dosahují hmotnosti až 920 kg, samice až o polovinu méně. Samice jsou plodné po celý život, během něhož porodí cca 9 telat. V zajetí se může dožít v průměru až 26 let. Denní příjem potravy se pohybuje mezi 30 až 60 kilogramů. Potravu tvoří stromy a keře (33 %), trávy a byliny (67 %). Ze tří geografických poddruhů (evropský, kavkazský a karpatský) se před vyhubením podařilo zachránit pouze poddruh evropský. Zubr evropský má dvě genetické linie.

Bez příměsi kavkazské krve, tzv. nížinná (Bělověžská) linie, kterou zakládalo 7 čistokrevných zvířat (4,3). Kavkazská krev pak koluje u zubrů tzv. nížinněkavkazské linie.

Záchrana přišla v poslední chvíli

Domovinou zubra evropského byla Evropa a část Asie. Obýval lesní a lesostepní biotopy. Lov a devastace přirozeného prostředí ho však přivedly na hranici vymření. V přírodě byl počátkem 20. st. vyhuben. V té době se naštěstí nacházelo několik zvířat u soukromých chovatelů. V r. 1925, kdy započalo jednání o záchraně zubrů, zůstávalo naživu cca 60 ks. Mezinárodní chov v oborách a zoologických zahradách vyústil v letech 1952‒1966 k návratu zubrů v rámci repatriace do Bělověžského pralesa.

Teď už pro ně skýtal bezpečný domov, nikoliv hrozbu jako v dobách minulých, kdy byl vyhledávanou lokalitou lovu místních panovníků. Postupně tak narůstal počet zvířat ve volné přírodě. V roce 2016 celkový počet zubrů dosahoval již 6573 jedinců, z toho 4472 žilo ve volné přírodě. Největší stáda současnosti žijí v Polsku v části Bělověžského pralesa. Zubr evropský je nejen přísně chráněným zvířetem, ale zasloužil se i o vytvoření první Mezinárodní plemenné knihy, která eviduje čistokrevná zvířata, s případným využitím pro chov. V současné době dochází k repatriaci tohoto druhu i v dalších zemích Evropy a Asie. Ve vojenském prostoru v Milovicích byla také vypuštěna skupina zubrů, která se tu i rozmnožuje.