Z historie olomouckých čtvrtí: Lošov

Na jeho území se kdysi těžilo zlato a zřejmě i další cenné kovy. Byl vždy českou vesnicí, byť se o pár set metrů dál po staletí mluvilo výhradně německy. Rozkládá se v kopcovitém terénu na posledních výběžcích Nízkého Jeseníku a najdeme tam přehradu i hvězdárnu. Přes všechny tyto pro Hanou netypické charakteristiky se stále bavíme o jedné z částí města Olomouce, míříme do pozoruhodného Lošova. 

K městu se připojil až jako zatím poslední obec, v srpnu roku 1980. Dnes tvoří společně s Radíkovem jeho nejvýchodnější část. Počet jeho obyvatel rostl v průběhu času jen velmi pozvolna a víceméně odpovídal obci, která ležela tak trochu stranou, než ji v roce 1924 spojila silnice se Svatým Kopečkem. Do popředí zájmu se ale čas od času dostávala při nepravidelných zlatých horečkách, kdy se nadšenci pokoušeli v katastru Lošova těžbu obnovit. Nutno dodat, že vždy neúspěšně. 

Potok Zlatý důl, les Zlatava či ulice Zlaté doly, to jsou jen některé místní názvy, které upomínají na nerostné bohatství v okolí Lošova. Průzkum z roku 1985 objevil právě v lokalitě Zlatý důl pozůstatky důlní činnosti. Geologové odkryli vytěženou štolu o celkové délce 260 metrů, která sahala až do hloubky padesáti metrů. Přitom šlo o technické dílo, které se začalo budovat už někdy v 11. století. To vedlo ke spekulaci, že se z lošovského zlata mohly razit mince na olomouckém hradě, tehdy ovládaném Přemyslovci. 

Bylo to tedy ještě předtím, než prokazatelně existoval samotný Lošov. První písemná zmínka o něm, jako o vsi Lacznaw, se vyskytuje v listině z roku 1385 a můžeme se jen domnívat, že tehdy mohl patřit pánům na Bystřici. Z dokumentu s datem 1465 už ale víme, že král Jiří z Poděbrad nařizuje vrátit vesnici do majetku kláštera na Hradisku, odkud ji někdo zcizil. 

V majetku Hradiska vydržel Lošov, podobně jako řada dalších dnešních částí Olomouce, až do zrušení kláštera v roce 1784. V průběhu 18. století a ještě na začátku toho následujícího zažil Lošov několik pokusů o obnovení těžby, někdy i za mohutných investic olomouckých měšťanů. A i když se několik kilogramů drahých kovů skutečně našlo, nikdy to zdaleka nepokrylo ani náklady. V roce 1812 tak byly tyto snahy ukončeny definitivně a dnes na potoce Zlatý důl rýžují zlato už jen studenti olomoucké univerzity v rámci výuky geologie. 

V roce 1826 koupil Lošov z náboženského fondu hrabě Saint Genois, o necelé čtvrtstoletí se stal samostatnou politickou obcí v okrese Olomouc venkov. Lesy v okolí Lošova pak v roce 1879 odkoupili Lichtenštejnové. 

Obyvatelé Lošova vždy mluvili česky, byť už pár kilometrů od nich, na severu i na východě, bylo trvalé německé osídlení. Tato národnostní hranice se pak v roce 1938 stala i hranicí skutečnou, za Lošovem tak němečtí vojáci střežili hranici s říší. Po mnichovském diktátu dokonce zabrali radíkovskou pevnůstku, která se nachází na katastru Lošova. Na konci války pak byla celá oblast místem rozsáhlé odbojové činnosti, Lošov nevyjímaje. 

Až v roce 1946 byla silnice se Svatého Kopečka přes Lošov prodloužena až do Velké Bystřice. Po válce také, podobně jako okolní obce, se Lošov stal významným cílem chatařů. To se ještě zvýraznilo po dokončená lošovské „přehrady“, retenční nádrže na Lošovském potoce. Od roku 1957 pak stojí na kopci Fána nad Lošovem Hvězdárna Josefa Sienela. Ta se po zbourání hvězdárny ve Slavoníně stala jediným zařízením tohoto druhu na území města Olomouce.