Zákulisí Tour de Franz 20/24: Jak to bylo v Římě a co znamená křesťanství

Dosud jsem o té věci nepromluvil, ale je čas. Organizátoři Tour de Franz se tímto veřejně distancují od jakýchkoli snah spojovat celý projekt s tzv. "Konopnou církví". Vatikán sám vnímá tuto čistě soukromou iniciativu jednoho z členů výpravy jako sektu. Během cesty jsme s tím měli milion starostí a den D nadešel.

Tour de Franz jsme jeli proto, protože český sociální systém nedokáže řešit financování péče o těžce postižené v domácí péči. Zaujalo to média, a zaujalo to desítky zájemců o cestu. Ne všichni jeli, protože čtyři týdny dovolené málokdo měl. Zatímco třeba na Slovensku je problém řešen tzv. dvouprocentním zákonem, u nás řešen dlouhodobě není. Pojišťovny se řídí úhradovými vyhláškami, které psal někdo, kdo nikdy neviděl postiženého a jeho potřeby ani z vlaku, a byrokratický schematizovaný systém nedokáže reagovat na to, že potřeby většiny postižených dětí na nákup zdravotních pomůcek jsou velmi vysoce individuální. A systém v mnoha případech selhává. Rodiny, které se svých nemocných dětí nezřekly, to pak žene do obrovských a těžko řešitelných problémů, čímž zdravím i některé své věřitele, jakož i věřitele jiných rodin. Chtěli jsme cestou na tohoto kostlivce ve skříni upozornit, na to, že pojišťovny neproplácejí nutné zdravotní pomůcky v cenách desetitísíců, a využít nabídky Vatikánu pomoci nám s tlakem na Českou republiku v této věci. Všichni, kteří se účastnili TdF, jeli pouze pro tuto myšlenku, a patří jim za to dík.

Tour de Franz se v tomto kontextu naprosto distancuje od veškerých snah svézt se na vlně mediálního zájmu o náš těžce vytvořený projekt a parazitovat na něm se svými soukromými, věcně nesouvisejícími projekty, tím spíše, pokud jsou na hraně etiky, a ještě tím víc spíše, pokud jdou také přímo proti římskokatolické církvi. Týká se to především veškerých veřejných prohlášení tzv. Konopné "církve" po skončení naší cesty, která v žádném případě nejsou naše, a pokud se kdekoli dočtete například o "konopných cyklostezkách Tour de Franz", děje se tak s naším nesouhlasem.Tour de Franz žádné cyklostezky nestaví a konopné už vůbec ne. Taktéž jakákoli korespondence s úřady a církevními institucemi v tomto smyslu není naše, a všem dotčeným úřadům i duchovním katolické církve jsme zaslali naše vyjádření.

Ráno bylo kruté. Vstaneš po tolika kilometrech a tělo jít někam dál do města prostě nechce. Vyrazili jsme na České velvyslanectví při Svatém stolci, a poprvé jsem se cítil alespoň vnitřně uvolněný, když už ne svalově. Z autobusu jsme ještě spatřili naposledy Dušana, jak někam mizí do nitra Říma s konopnou vlajkou na zádi, a pak už jsme o něm nevěděli. Na velvyslanectví nicméně nastal problém.

Jak Vatikán zrušil na srpen kategorizace řad

Vyskytl se menší problém, protože jestli jsme celou cestu řešili telefonicky zajištění první řady a jestli byl kvůli tomu sám pan velvyslanec osobně na Prefektuře se žádostí jménem České republiky, všechna snaha tímto byla zbytečná. Vatikán usoudil, že skrz nával turistů a skrz to, že byl František dlouho v Polsku, zkrátka na srpen zruší řady a basta. Jedinou možností pro osobní setkání bylo stoupnout si brzy ráno na začátek fronty.

Pak jsem oběhl ještě Prefekturu a několik dalších kanceláří, a všechno nabralo úplně jiný směr: věci se chopilo také papežské grémium pro rodinu. To sice není osobně Františkem, nicméně může věc, kvůli které jsme jeli, řešit odborně, jakožto úřad v zásadě rovný českému ministerstvu. Tahle pomoc, jakkoli méně mediálně viditelná, bylo to nejlepší a nejúžasnější, co se na celé cestě podařilo získat. Navázali jsme vztahy, předali si kontakty, a jen během měsíce srpna po našem návratu do Olomouce jsme si vyměnili už několikero dopisů. A dostali jsme osobní vzkaz od Františka, že nás vítá v Římě.

Vypravili jsme se na prohlídku města. Věc, na kterou jsem se tolik těšil, ale na kterou jsem v tuto chvíli už zkrátka neměl fyzičku. Slunko mě málem zabilo. Ve městě není jediný strom, který by poskytl stín, protože všechny stromy už africký žár dávno sežehl. Ale pak jsme stáli ve svatopetrském chrámu, ve kterém jsem mohl stát v životě už několikrát, jenže jsem si vzal do hlavy, že sem dojedu jako poutník na kole; tudíž mi to trvalo 39 let. Je velkolepý. Na místě si uvědomíš, čím je důležité křesťanství: totiž že naše zákony a pravidla se mění, občas i několikrát do roka. Jejich autorita je tudíž mnohdy pochybná. Zatímco boží zákony jsou trvalé. Patří mezi ně i to, že se o svoje nemocné děti budeme starat, i kdybychom pak měli dluhy splácet ještě v důchodovém věku. Tak proto jsme tady.

Upečený Řím a císařská fyziognomie

Město mě na první pohled moc neuchvátilo. Moc se tam neuklízí. Ale ti Římané! Jako by to ani nebyli Italové. Všude po Itálii potkáváš takové ty klasické zakrslé Italy u kafe; v Říme si najedou vedle člověka sedne v metru pán, který vypadá jako Octavianus Augustus. Ta podoba se sochou byla natolik zřejmá, že jsem nevydržel na něj celou cestu nečučet. Další zase vypadal jako Caesar, ale doslova; oni jsou asi zkrátka skutečně potomky, a je to na nich vidět. Taky narozdíl od ostatních Italů nevykřikují, ale chovají se tak noblesně, že se tomu ani nechce uvěřit.

Bylo horko, že se podrážky lepily k dlažebním kostkám. Pochopil jsem, proč řeka Tibera vypadá na fotkách tak skvěle: je totiž vyschlá a díky řasám, které se v ní množí, hraje doslova všemi barvami. Dobrý fotograf s průměrným světlem z ní vykouzlí dechberoucí fotku, ale realita je zapáchající. V Pantheonu jsme pochopili, co je to turistická sezóna: davy a davy lidí, které nás tlačily někam dopředu, zatímco místo nahoru se všichni dívají do země, na nohy ostatních turistů, aby se navzájem neušlapali. Při tom všem je nicméně potěšující, kolik lidí má potřebu navštívit centrum křesťanství.

Odpoledne jsme se vrátili do kempu, a při zahánení žízně v místní restauraci jsme narazili na číšníka, který byl Čech. Pak jsme povídali dlouho, dlouho do noci, během které se v podstatě nešlo spát, protože jsme na audienci museli vyrazit velmi časně.

Pokračování příště

Vlastimil Blaťák