TISÍCILETÉ ŘEMESLO Olomoucké zvony: fascinující dědictví staletí i dílo současnosti

Nedávné úmrtí klíčové osobnosti zvonařského řemesla paní Marie Tomáškové-Dytrichové a poslední rozloučení s touto slavnou osobností v chrámu svatého Mořice ukázalo mediálním zájmem i reakcemi veřejnosti, že tradiční řemeslo s technologickými postupy, které se pramálo změnily za staletí a tisíciletí, se může těšit i dnes velkému společenskému respektu a jeho excelentní pokračovatelka pak velké úctě. Olomouc jako metropole, k jejímž základním historickým pilířům patří křesťanství a církev, město kostelů, kostelíků, chrámů i katedrál je přirozeně také městem mnoha zvonů, jejichž zvučný tón patří k dnes už nenápadnému, přesto každodennímu koloritu života města.

Město je sice dnes již vysoce sekularizovaným sídlem, v němž jsou svatostánky aktivně navštěvovány z duchovní motivace spíše menšinou obyvatelstva, všeobecně jsou však vnímány jako významná součást historického architektonického dědictví a atraktivní památkový soubor pro rozvoj cestovního ruchu. Co však vlastně víme o nejdůležitějších olomouckých zvonech a chápeme ještě vůbec, jaký význam měly zvony ve městech a obcích v dávné minulosti? Jakou funkci plnily v dobách, kdy ještě nebyly pouhou významově vyprázdněnou, byť atraktivní zvukovou kulisou?

První zvony v klášterech

Tradice zvonů a jejich výroby sahá až do starověku, ty první podobné dnešním kostelním zvonům se začaly objevovat v křesťanských klášterech a kostelích již ve velmi raném středověku. První zmínky o používání zvonů pocházejí z 5. století po Kristu, kdy se začaly objevovat v klášterech. Jsou tedy úzce spojeny s mnišstvím, rozvojem církevních řádů a řeholního života. V této době nemůžeme zvony vnímat jako pouhou veřejnou časomíru pro příslušnou komunitu. Rytmus dne a noci v životě řeholníků byl dominantně rytmem duchovním, rytmem denního a nočního cyklu modliteb, jejich každodenní sekvence i specifického řazení v rámci kalendáře církevních svátků.  Právě ke svolávání mnichů k modlitbám a bohoslužbám zvony sloužily, hrály též důležitou roli k zdůraznění významných událostí v životě kláštera a jeho duchovní komunity. Postupem času se staly zvony součástí každého křesťanského svatostánku, kde plnily primárně čtyři hlavní funkce: Jejich zvuk se ozýval před každou bohoslužbou a svolával věřící do kostela. Po většinu staletí také nebyly běžné žádné domácí, natožpak osobní hodiny či hodinky, nemluvě o posledních desetiletích, kdy jsou hodiny součástí řady přístrojů až po současný mobilní telefon.

Zvony tedy sloužily jako hlavní časomíra pro široké okolí, pomáhaly v orientaci i v profánním rytmu dne (času k dílu, času k jídlu apod.). Zvony však také oznamovaly důležité události v životě člověka, spojené s kolektivním slavením, různé svátky, svatby, křty či pohřby. Prostřednictvím zvonů byla obec či město také varována před nebezpečím v podobě živelných pohrom či vojenského napadení. Zvony, jejich zvuk a jím přenášené informace tak hrály klíčovou roli ve veřejné infrastruktuře lidských sídel, přesto však přicházely nepravidelně momenty, kdy se lidská pospolitost dobrovolně či nedobrovolně zvuku zvonů vzdávala.

Ze zvonů děla

V dobách válek a vojenských konfliktů totiž byly zvony často využity jako zdroj suroviny pro výrobu zbraní. Někdy proto utichly i na desetiletí. Bronz, z nějž jsou ponejvíce vyrobeny, byl vzácným a cenným materiálem a zvony proto často čekalo roztavení a využití k výrobě děl a jiných zbraní. Když se zvony vrátily do zvonic kostelů v době míru, vyžadovaly kvalifikovanou obsluhu, zvonění bylo ruční a zvoník musel přesně vědět, kdy a jak zazvonit, což v dnešní době ve významných kostelích obstarává automatizovaná obsluha, která hlídá jak správný čas, tak i zajistí nezbytnou sílu pro rozpohybování zvonu.

Staletí historie Olomouce a jejích kostelů nám zachovalo řadu cenných památek z oblasti zvonařství, svůj díl do této tradice přidala i dnešní doba zejména díky práci zvonařství Marie Tomáškové-Dytrichové. Pojďme si připomenout několik nejvýznamnějších olomouckých zvonů tak, abyste jako čtenáři Hanáckého Večerníku při procházkách městem mohli hádat, který zvon právě slyšíte, kdo je jeho tvůrcem a zda se na svém místě ocitl před staletími, nebo třeba před nemnoha lety.

Olomoucké zvony

Právě u těch posledně zmíněných nedávných děl z dílny Marie Tomáškové-Dytrychové můžeme naši „virtuální“ prohlídku začít. Nacházejí se ve významných chrámech, které ikonicky vytvářejí historickou siluetu Olomouce, v chrámu sv. Mořice a v kostele sv. Michala. V katedrále svatého Václava je z této slavné dílny jeden menší zvon jménem Svatý Cyril a Metoděj a také oblíbená zvonkohra.

Kostel svatého Michala má dokonce hned čtyři zvony, které vznikaly pod dohledem Marie Tomáškové-Dytrychové. Do věže byly instalovány v letech 2007 až 2009. Přitom od druhé světové války tomuto chrámu zvony chyběly, protože ty původní zrekvírovala německá armáda. Neblahý válečný zvyk se praktikoval i ve dvacátém století.  První nový zvon z Brodku se do zvonice chrámu sv. Michala dostal v září roku 2007. Je pojmenovaný po svatém Janu Sarkandrovi, světci, umučeném v Olomouci v březnu roku 1620. Zhruba o tři měsíce později po tomto zvonu byla do zvonice zavěšena jeho následovnice, zvon sv. Zdislava. Na výrobu třetího zvonu, svatého Michala, přispělo částkou sto tisíc korun statutární město Olomouc. Poslední ze čtyř a zároveň největší zvon, Panna Maria, byl v Brodku u Přerova odlit 11. června 2009 roku díky 150 štědrým sponzorům. Zavěšen byl ve svátek Nanebevzetí Panny Marie 15. srpna téhož roku. Jeho parametry jsou impozantní. Zvon váží dvě a půl tuny a jeho spodní průměr měří 1,65 m. Přesto nepatří mezi olomouckými zvony zdaleka mezi největší.

Chrám svatého Mořice se může pochlubit také čtyřmi zvony, které Marie Tomášková-Dytrychová odlila už v roce 1985. I u svatého Mořice přitom chyběly zvony od neblahých válečných událostí. V tomto chrámu býval do první světové války více než osmitunový zvon Maria, nepřežil ale první světovou válku, později byl vytvořen další, téměř stejně mohutný, ale ten zase nepřečkal za několik desetiletí druhou světovou válku.  Čtveřice zvonů z 80. let 20. století v hlavní věži nese jména Panna Maria, svatý Cyril a Metoděj, svatý Josef a svatý Mořic. Nejtěžší z nich je zvon s názvem Panna Maria, jeho hmotnost je 1200 kilogramů. O uměleckou výzdobu těchto krásných zvonů se postaral významný sochař Otmar Oliva, kterého olomoucká veřejnost zná např. i jako tvůrce kašny Pramen živé vody u Sarkandrovy kaple.  

Zvony byly neodmyslitelnou součástí také hlavní městské světské stavby, olomoucké radnice. V malé věžičce vedle hlavní radniční věže býval poplachový zvon. Na ten se zvonilo při požárech, ale i v případě jiného nebezpečí, například když se k městu blížila nepřátelská vojska. Dnes bychom tento zvon na radniční požární věžičce ovšem hledali marně. V roce 1800 už po několikáté vyhořel kostel sv. Kateřiny v Kateřinské ulici. Střecha byla zničena, věž se zřítila do dvora sakristie, a žár roztavil i zvony, které spadly na chrámovou klenbu. Už téhož roku byl ale kostel opraven a poplachový zvon věnovali radní kostelu právě tomuto kostelu – umístěn byl na sanktusník nad průčelím kostela.

V metropolitní katedrále svatého Václava je také celá řada zvonů. Ve velké jižní věži je zvonice, kde se nachází zvon sv. Václav. Jde o vůbec největší zvon na Moravě a druhý největší v celé České republice. Je 242 cm široký a 179 cm vysoký a má hmotnost 8156 kilogramů. Vyrobili jej mistři zvonařského řemesla v roce 1827 ve Vídni. Dále zde je téměř pětitunový zvon Panny Marie Hostýnské, který byl instalován v roce 2008. Další zvony jsou v obou čelních věžích. V levé z nich je také zvonkohra, sestavená z 15 zvonů, které v roce 1985 odlila Marie Tomášková-Dytrychová, a z její dílny i zvon Sv. Cyril a Metoděj.

Putování olomouckých zvonů

Dlouhá staletí olomoucké historie zavály některé zvony, vyrobené původně pro olomoucké kostely, někdy i daleko za hranice města. Šlo např. o zvony, pocházející ze zrušených a později zbouraných kostelů svatého Blažeje a svatých Petra a Pavla. Dva starobylé zvony z Olomouce byly od 18. do 20. století v poutním kostele ve Staré Vodě. Starší zvon z roku 1482 ulil zvonař Václav z Olomouce pro kostel sv. Petra a Pavla v Olomouci. Zvon má průměr 110 cm a váží cca 830 kg, patří mezi deset nejstarších zvonů na Moravě. Druhý zvon z roku 1552 zhotovil zvonař František Illenfefld pro kostel sv. Blažeje v Olomouci. Zvon má průměr 105 cm a váží cca 650 kg. Zvony byly v kostela ve Staré Vodě sejmuty až v roce 1954 a byly z rozhodnutí arcibiskupské konzistoře umístěny do jiných farností. Další zvon z roku 1482 se nachází od roku 1956 ve věži kostela sv. Vavřince v Přerově. Renesanční zvon z roku 1552 se nakonec dostal do věže kostela sv. Vavřince v Červené Lhotě v okrese Třebíč. A ještě jedna zajímavost – ze zrušeného kostela svatého Blažeje pocházel také zvon svatého Blažeje z roku 1547, který ulil rovněž olomoucký zvonař František Ilenfed. Ten dnes zvoní v Olomouci, ovšem na jiném místě, v kostele svatých Filipa a Jakuba na Nových Sadech.

Při procházkách olomouckými ulicemi a návštěvách kostelů můžeme slyšet zvony staré staletí i vzniklé ve 21. století. Nezbývá než věřit, že se tradice zvonařství udrží a svým dílem k ní přispějí i řemeslníci budoucích věků.