Lanýžové degustační menu

Jan Jun: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď

Jan Jun: Kdo, když ne my, kdy, když ne teď

20. 11. 2016 - 00:00

Pozor, jedná se o článek staršího data a pod předchozím vydavatelem novin. Uvedené informace již nemusí být aktuální.

K uplynulému svátku 17. listopadu přinášíme pohled prostějovského evangelického faráře Jana Juna. Ve své úvaze připomíná důvody, proč je třeba si vážit svobody a demokracie, varuje před populismem a snaží se rehabilitovat slova elita a korektnost, která v současnosti nabývají jiných významů.

17. listopad je nazýván dnem studentů, dnem svobody a demokracie. Významný svátek, který se váže ke dvěma zásadním událostem v dějinách naší republiky. Studentské nepokoje po zavření vysokých škol nacisty v roce 1939. První obětí se stal student Jan Opletal, další oběti přišly vzápětí - 9 studentů zastřeleno, 1200 vysokoškoláků posláno do koncentračních táborů.
Druhá událost – pád totalitního komunistického režimu 1989. A také pád železné opony. A následný odchod ruských okupačních vojsk. Tenkrát jsme jsme dali najevo, že chceme patřit do Evropy a hlásit se k západním principům demokracie, svobody, lidských práv.
Proč si tento svátek máme stále připomínat?
Nejprve proto, že si máme uvědomit, že svoboda a demokracie a dodržování lidských práv nejsou vůbec samozřejmé. Jejich ztráta se obvykle děje se plíživě a nenápadně. Svoboda a demokracie potřebují naši neustálou péči. Obávám se, že v roce 1989 nás svoboda zas tolik nestála. Hlavním tématem společnosti se staly peníze, mít se hmotně dobře. Přitom paradoxní je, že tam, kde se vytratí základní duchovní hodnoty, tam se valně nedaří vybudovat prosperující společnost. Těch 27 let po r. 1989 to dokazuje, stále zaostáváme i po této stránce.. Vzpomínáme si přece dobře, jak v 90. letech padala jedna banka za druhou, tunelovalo se o sto šest, říkal jsem si: už abychom byli v té EU. A nyní chceme z EU vystupovat? Dnes po 27 letech už najednou v Evropě být nechceme a otáčíme k Číně a Rusku.

Chtěl bych v této chvíli proto připomenout hodnotu, bez které demokracie není možná. Tím je osobní odpovědnost. Vyjadřuje to studentské heslo z r. 1989: „Kdo, když ne my, kdy, když ne teď".
Svoboda totiž neznamená dělat si co chci a co mi vyhovuje. Svoboda bez odpovědnosti je zvůle a anarchie. Jsme všichni osobně odpovědnými za to, co se kolem nás a s námi děje. Žít ve svobodě vůbec není jednoduché, je to vlastně těžší. Totalitní režimy se jeví jako pohodlné, lidé mají rádi, když za ně někdo odpovědnost přebere. Tam, kde schází odpovědnost vůči vyššímu morálnímu principu, tam se dostává k moci populismus. Politika se potom stává něčím jako je upadlá popkultura. Jednou za 4 roky si zajistit přízeň davů a pak – nerušit, vládneme.
Říká se, že demokracie jsou volby – jenže tak jednoduché to není. Přímá demokracie je lež a nesmysl. Hitler se dostal k moci volbami, komunisté v r. 1948 také. To už ovšem selhalo něco předtím. Demokracie je společná odpovědnost a schopnost vést rozhovor. Vést spolu rozhovor však předpokládá vidět svět ne už černobíle, v kategorii třídního nepřítele. Ale umět spolu mluvit, učit se spolu vycházet, hledat společná řešení. Je to těžké, protože jako lidé jsme velice různí. Ale kde se schopnost spolu mluvit ztrácí, dochází k fašizaci společnosti. Obávám se, že jsme nyní právě v takové situaci. Naše společnost je rozdělená tak jako nikdy. Je tolik nenávisti, na nejvyšších místech vidíme až sadistické potěšení urážet, a vůbec, padá tolik zlých slov, až z toho běhá mráz po zdech.


A tak bych chtěl rehabilitovat dvě slova – elita a korektnost.
1) Každá společnost nesmírně potřebuje elity v tom pravém slova smyslu. Ne oligarchy a papaláše, ne snoby, ale vzdělané, morálně integrované osobnosti, buditele. Uvědomme si, že za svátkem 17.11. stály vysoké školy, studenti, profesoři, rektoři - jak v roce 1939, tak o 50 let později. A opět, být elitou, to není důvodem k nadřazenosti, ale znamená to ochotu převzít velký díl odpovědnosti za směřování národa . Mimochodem, vždycky, když se diktátoři chtěli ujmout moci, likvidovali nejprve elity. Naše země s tím přece má dlouholetou a bolestnou zkušenost...
2) Korektnost. Tomu rozumím doslova jako obyčejná slušnost. Jistěže by to nemělo znamenat neochotu pojmenovávat věci pravými jmény a uhýbání před problémy. Ale chlubit se vlastní nekorektností, srážet druhé, hledat špínu na tom, kdo má jiný názor, podsouvat druhému hned zlé úmysly, to svědčí o ohromném úpadku. Tam, kde není slušnost, tam se dýchá a žije opravdu velmi špatně. Usilujme o pravdu a pravdivost, přitom ve vší slušnosti, nepřilévejme olej do ohně...

Prožíváme dnes otřes identity. Ale máme v našich dějinách na co navazovat. Prezident Masaryk byl elitou a ukázal, že lze zůstat slušným.
Jenom neztrácet naději!

Jan Jun

Další články