GLOSA Otázky na zítřek i příští roky

Bizarní scény z tiskovky, která měla předcházet jednání o dohodě o využití ukrajinských nerostných zdrojů, ale místo toho po ní následoval rychlý odjezd ukrajinské delegace z Washingtonu, byla jen vyvrcholením toho, co se děje už několik týdnů. A co prostě Evropany, a obzvláště nás ve střední Evropě, nemůže nechat klidnými. Teď nejde jen o to, co bude zítra, ale i co bude za rok či řadu let.

Ukrajinu, která je den co den pod palbou a bombardováním ruské armády, pochopitelně asi nejpalčivěji zajímá, co bude zítra. Ovšem troufám si tvrdit, že se Ukrajinci tak tvrdošíjně a odhodlaně brání veliké ruské přesile i proto, že je zajímá, co bude s jejich zemí nejen zítra, ale i za řadu let. Právě proto nechtějí kapitulovat; mnohé konkrétní masakry, lágry, deportace a systémy převýchovy ukazují, co by následovalo, kdyby se vzdali.

A co ze situace, popsané v úvodu, plyne pro nás? Pokud teď USA opravdu omezí svou pomoc Ukrajině, jako že to tak vypadá, Evropa se ocitne před největší bezpečnostní výzvou od druhé světové války. Bude muset převzít roli hlavního garanta ukrajinské bezpečnosti a ekonomické stability, což si vyžádá rychlé posílení obranného průmyslu, rozsáhlou finanční pomoc Kyjevu a jednotný diplomatický postup.

V této souvislosti se okamžitě nabízí celá paleta navazujících otázek. Máme na to? Dokážeme to? Chceme to? A jsme schopni to provést? Klíčová otázka podle mého názoru není, zda na to máme ekonomicky a dost možná ani vojensky. Zásadní otázka zní: Dokáže dnešní Evropa jednat rozhodně a efektivně, nebo se rozdělí vnitřními spory a slabou politickou vůlí?

Řekl bych, že v tomto smyslu jednotná Evropa včetně Británie a dalších zemí mimo EU může fungovat, ovšem spíše na bázi užší spolupráce v konkrétních oblastech, jako je bezpečnost, obrana, obchod či energetika. V tomto směru jsem poměrně optimistický. Je zřejmé, že například Británie má k Evropě pragmatický přístup a byť opustila EU, respektuje stav, kdy s evropskými zeměmi musí z logiky věci spolupracovat. Také severské a pobaltské země dnes ukazují, že při řešení konkrétního problému, v tomto případě otázky bezpečnosti, mohou společně postupovat členské i nečlenské státy. 

Každopádně je to tak, že pokud chce v budoucnu Evropa vystupovat jako silný geopolitický hráč, nastal právě v této situaci její moment pravdy. Snad to zvládneme. Nechtěl bych zažít Evropu opět rozdělenou na západní a východní blok.