GLOSA Demokracie, nebo inkvizice 2.0?

Stačilo sdílet foto na Facebooku a připsat tři slova: „Vzácná to dáma…“ Eliška Hašková-Coolidge se objevila 28. října na Pražském hradě při udělování státních vyznamenání po boku Filipa Turka, který je momentálně v centru antikampaně a společenského opovržení.

Ano, přiznávám, byl to trochu záměr – lehká provokace, zkouška, jak společnost reaguje, když se někdo dotkne „tabu“. Jenže výsledkem nebyla diskuse. Byl to lynč. Pohoršení, moralizování.

„Zklamal jsi mě.“

„To snad nemyslíš vážně.“

„Jak můžeš napsat něco takového?“

To vše kvůli větě, která sama o sobě neříká nic jiného, než že ta žena je pro mě symbolem noblesy, stylu a určité společenské elegance – a že ji tak prostě stále vnímám. A právě to mě znechucuje nejvíc. Já totiž často s mnoha věcmi sám nesouhlasím, ale občas záměrně nabídnu jiný úhel pohledu. Ne proto, že bych chtěl provokovat pro efekt, ale proto, že mě zajímá reakce společnosti. Zajímá mě, jestli jsme ještě schopni vést civilizovaný dialog. Jestli umíme připustit, že svět není černobílý. Jestli jsme schopni přemýšlet v souvislostech, nebo už jen v rychlých soudech, emocích a frázích.

Dlouhodobě jsem ale spíš zklamaný. Z té povrchní korektnosti, z přetvářky, z myšlení v šablonách. Z té „lepšolidštější“ rétoriky, která si osobuje právo rozhodovat, co je ještě přijatelné, a co už ne. Z názoru, že kdo není s námi, musí být proti nám.

A přitom to říkám pořád: nikomu své názory nevnucuji. Každý ať si myslí, co chce, a dělá, co uzná za vhodné, pokud tím reálně neomezuje druhé. Sdílím svůj pohled, občas záměrně vyvolám otázku, někdy nastavím zrcadlo. Ale nemám potřebu přesvědčovat všechny kolem o své pravdě. Na rozdíl od těch, kteří si z aktivismu a moralizování udělali životní náplň.

Je paradoxní, že právě ti, kteří nejhlasitěji mluví o toleranci, bývají v praxi nejméně tolerantní. Stačí projevit respekt k osobnosti a hned jste podezřelý. Respektive stačí neodsoudit někoho, koho je momentálně módní nenávidět – a už jste označen.

A tak se ptám: od kdy je projev úcty, jiný názor nebo prostá zvědavost na reakci druhých důvodem k veřejnému pranýřování? Od kdy je dialog důvodem k útoku?

Demokracie přece nemá být o tom, že si budeme diktovat, koho smíme ocenit, komu smíme zatleskat a koho musíme veřejně zatratit, abychom obstáli ve zkoušce „správného postoje“. Bez respektu k odlišnosti se svoboda mění v inkvizici.

A ta, zdá se, právě začala svoji verzi 2.0.

Mimochodem, někdo nedávno napsal, že kdyby dnes viděl sestavující se vládu T. G. Masaryk, obracel by se v hrobě. To neumím posoudit, ale vím, že Masaryk byl všechno, jen ne korektní a konformní. Byl to člověk, který měl odvahu jít proti proudu, a to v době, kdy to skutečně něco stálo. V kauze Hilsneriáda se veřejně zastal neprávem obviněného Žida Leopolda Hilsnera v čase, kdy většina společnosti propadala hysterii a antisemitismu. Ve sporu o Rukopisy královédvorský a zelenohorský se postavil proti tehdejším „vlastencům“, kteří je považovali za posvátný symbol české identity, a trval na tom, že pravda je důležitější než mýtus. A když šlo o rozpad Rakouska-Uherska, projevil odvahu a riskoval. Šel proti celému systému, který byl po staletí považován za neotřesitelný řád.

Masaryk tedy nebyl „korektní“ v dnešním smyslu slova. Byl principiální. Myslel samostatně, i když tím pobuřoval. A právě tím dokázal, že skutečný pokrok nikdy nevzniká z davového souhlasu, ale z odvahy říct něco jiného než ostatní.