IDEA KRÁSY V Olomouci se představí římské barokní malířství

Italské barokní malířství v Římě rozkročené mezi dvěma názorovými póly – naturalismem a klasicismem – představuje ambiciózní výstava Idea Krásy v Arcidiecézním muzeu Olomouc. Vzhledem k šíři zdrojů, odkud jsou zapůjčena vystavená díla, jde o mimořádnou událost a šanci vidět slavné obrazy v jedné expozici. Výstavu mohou lidé navštívit od 29. ledna do 19. dubna 2026.

Více než čtyři desítky obrazů a kreseb ze 17. a 18. století chronologicky přibližují vývoj daného tématu: od naturalismu, jenž zobrazoval nepřikrášlenou realitu často podtrženou dramatickým světlem a stínem, přes vrcholné baroko vyznačující se dekorativností a dynamikou forem a jemu konkurující klasicismus se zklidněnou, vyváženou kompozicí a idealizovanými postavami až po rokoko se svou charakteristickou lehkostí a hravostí. Tematicky se výběr exponátů zaměřuje na náboženské, mytologické a historické náměty; krajinomalba a žánr zastoupeny nejsou.

Název výstavy Idea Krásy vychází z přednášky slavného teoretika italského malířství a antikváře Giovanniho Pietra Belloriho (1613–1696) „Idea malíře, sochaře a architekta“, kterou přednesl roku 1664 na římské Akademii sv. Lukáše. Belloriho teorie krásy vychází z přesvědčení, že umělec nemá přírodu pouze slepě napodobovat, ale má ji idealizovat – „očistit“ od nedostatků podle ideje krásy. Skutečná krása podle něj nepramení z nahodilého pozorování reality, nýbrž z vnitřního ideálu (idea), který umělec nosí v sobě. Tento ideál je věčný, univerzální a harmonický. „Představme si to jednoduše tak, že podle Belloriho je příroda nedokonalá; dokonalé může být pouze umění, které vychází z ideje krásy,“ vysvětluje autor výstavy Zdeněk Kazlepka. „Proto nemohla existovat ani nejkrásnější žena světa – Helena prý nikdy neplula do Tróje, ale místo ní tam byla přenesena pouze její socha, pro jejíž krásu se vedl desetiletý boj a pro niž umírali slavní řečtí i trojští hrdinové.“

Výběr obrazů a kreseb vychází z reálných možností zapůjčení děl, která jsou často součástí stálých expozic muzejních institucí či prohlídkových tras státních hradů a zámků a během hlavní návštěvnické sezony jsou pro zapůjčitele jen obtížně nahraditelná. Z tohoto důvodu se výstava koná v zimních a jarních měsících, kdy jsou instituce ochotné díla dočasně uvolnit.

Výstavu tvoří zápůjčky z českých a slovenských veřejných i soukromých sbírek. K vidění jsou díla z Arcibiskupství olomouckého (mj. Annibale Carracci, Latona a sedláci), Muzea umění Olomouc (Pier Francesco Mola, Hagar a Ismael v poušti), Národní galerie v Praze (mj. Carlo Maratti, Podobizna Františka Antonína Berky z Dubé; Giovanni Battista Salvi zvaný Sassoferrato, Madona se zjevuje sv. Františkovi z Pauly), z Moravské galerie v Brně (mj. Filippo Lauri, Venuše a Satyr; Girolamo Pesci, Betsabé), ze sbírek Pražského hradu (Carlo Saraceni, Sv. Šebestián), ze Slezského zemského muzea (Niccolò Renieri, Alegorie Moudrosti), z Muzea v Bruntále (Volterrano, Sv. Rodina), ze sbírky Jiřího Lobkowicze (Ludovico Mazzanti, Smrt sv. Františka Xaverského), z bývalé kolekce Šternberků (Michele Desubleo, Josef a Putifarka), z jedné pražské soukromé sbírky (Carlo Maratti, Smrt sv. Františka Xaverského; Francesco Guarino, Sv. Voršila) a dále z Národního památkového ústavu, Slovenské národní galerie v Bratislavě, Galerie města Bratislavy, Slovenského národního muzea – Muzea Bojnice a ze sbírek Památníku národního písemnictví.

K výstavě vyjde katalog s komparativní studií na téma „Barokní malířství v Římě“ a katalogovými hesly, která představí zajímavá a v několika případech dosud málo známá malířská díla italské provenience od počátku 17. do poloviny 18. století.