Jan Šépka: Dnešní doba je v architektuře hledání

Málokterý architekt, podepsaný pod současným vzhledem Olomouce, si zaslouží nálepku „kontroverzní“. Janu Šépkovi ovšem sluší, i když k ní přišel mimoděk a ne proto, že by si budoval záměrně image bojovníka mezi architekty. Nejprve zaujal rekonstrukcí Horního náměstí na přelomu milénia, která po letech skončila soudním soubojem o autorská práva na celý prostor, především o podobu lamp a laviček. Radními, kteří prosazovali typizovaná svítidla Philips, byl označen za téměř nepřítele lidu. Podruhé zaujal návrhem Středoevropského fóra do proluky vedle Muzea umění v Denisově ulici. Jan Šépka ale netvoří jen ty velké věci, ale i ty docela malé. Jak vidí současné bydlení a architekturu? Lze z obývacího pokoje udělat „náměstí“?

Navrhl jste kdysi olomoucké Horní náměstí jako „obývací pokoj“. Lze naopak navrhnout obývací pokoj jako „náměstí“?
Ano, zcela určitě. Jistě lze ve velmi specifickém případě využít předobraz plochy náměstí jako inspiraci pro návrh obývacího pokoje. Například v případě, že se bude jednat o velmi společenského uživatele domu, který se rád obklopuje lidmi a pořádá společenské akce.

Co vlastně charakterizuje z hlediska architekta pojem moderní bydlení? Technologie? Materiály? Prostor? Funkci?
Domnívám se, že u bydlení není podstatné, jak na charakteristiku nahlíží architekt, ale majitel a uživatel stavby. Každý máme měřítko modernosti někde jinde a pro architekta by mělo být vodítkem právě to, pro jakého klienta dům navrhuje. Pro někoho může být moderní představa domu v podobě objektů z filmů science fiction, někdo jiný naopak považuje tu pravou modernost za návrat k jednoduchosti, přírodě a bez použití složitých technologií. Co z toho je ta správná cesta pro moderní bydlení?

Doba typizovaného bydlení dávno skončila, a po ní následující doba nevkusného podnikatelského baroka naštěstí také. Jak byste charakterizoval dnešek?
Dnešní dobu v České republice bych označil za hledání. Je pravdou, že se úroveň bydlení i architektury oproti 90. letům výrazně zlepšila. Řada klientů je dnes více poučená, cestuje, čte literaturu o bydlení. Nicméně stále není pravidlem, že by se na návrh rodinného domu standardně objednával architekt. Stále převažuje stavba katalogových domů, přičemž architekti se u nás podílejí pouze na desetině ze všech kolaudovaných staveb. Výsledky jsou tomuto stavu přímo úměrné. Je otázkou, proč tomu tak je. Jedním z možných vysvětlení je představa, že je architektura jakousi nadstavbou, za kterou se pouze platí peníze. Většina z nás tedy od architekta očekává jen jakési pozlátko, které nemusí nutně upotřebit, neboť si vystačí se standardně zhotovenou stavbou. Většina z nás ani netuší, že mu architekt může pomoci s řadou potřebných a funkčních prvků, neboť má na to vzdělání, a že mu odborný návrh v souladu s jeho individuálními potřebami, může do budoucna ušetřit mnoho starostí i financí. Čeká nás tedy ještě dlouhá cesta, kde by na konci mělo být přijetí architektury, jako standardně vnímaného oboru.

Kde nacházíte inspiraci?
Inspiraci nacházím především u klientů, kteří mne osloví, a v místě, kde má dům stát. Následně se také nechávám inspirovat věcmi, atmosférou, ale i výtvarnými předměty, které souvisí se zadáním, a mají tedy nějaký vztah k řešenému tématu. Osobně mám velmi rád naivní umění a svým způsobem se také snažím do svých návrhů určitou formu naivity dostat. U všech prací ale hledání koncepce znamená dlouhý proces, který se vyvíjí s tím, jak poznávám samotného klienta i všechny okolnosti, které mi pomáhají dům vymyslet.

Na jakých projektech právě pracujete?
Momentálně pracuji se svými kolegy na vyzvané soutěži do Plzně na rekonstrukci Jiráskova náměstí. Řeším také vilu do Jinonic, která se pokouší prolnout se zahradou a znovu se rozbíhá projekt Dům s klenbami, který je z roku 2011. Práce mám až nad hlavu. Jestli se bude v Olomouci realizovat Středoevropské fórum, to nevím. Rád bych.
Vlastimil Blaťák