GLOSA Zvídavost jako přirozená touha

V pondělí začal další školní rok. Jako táta předškoláka už teď přemýšlím nad tím, jaké to bude, až syn vstoupí do systému, z nějž vystoupí až o mnoho let později jako dospělý člověk. Tedy do školství.

Troufám si říct, že s ním trávím opravdu hodně času. A co mě na něm neskutečně baví, je jeho přirozená zvídavost a fantazie. Zvídavost, díky níž lidská „mláďata“ doslova hltají informace ze světa, který je obklopuje, je úžasná. Samozřejmě že při zpracování podnětů pak zapojí představivost a fantazii a výsledek může mít docela jinou podobu, než jakou si z vnějšího vjemu odneseme my dospělí. To ale nutně neznamená, že je nesprávná. Je to výsledek kreativního procesu, který je dost možná tím nejvzácnějším, co lidské bytosti mají.

Jako táta kluka, který už taky brzy půjde do školy, bych si moc přál, aby jeho zvídavost ani fantazii nikdo nezabíjel. Aby mu neříkali, že si „to představuje špatně“, že to je nesprávné, že věci se mají tak a nijak jinak. Byl bych moc rád, kdyby se našli takoví pedagogové, kteří by zvídavost, fantazii a tvořivé myšlení svěřených dětí nedusili, ale podchytili a pomáhali tříbit a rozvíjet.

Moderní školství by mělo podle mě stát na tom, že děti výrazně víc ovlivní, co se budou a chtějí učit. Mělo by vycházet z toho, že děti mají v sobě zcela přirozenou touhu vzdělávat se a poznávat svět kolem sebe. Ale k tomu, abychom jim tento žádoucí proces umožnili realizovat co nejlépe, je zapotřebí nejen být vzdělaný a znát pravidla pedagogiky, ale také naslouchat a být trpělivý. Což jsou ale obecně přesně ty vlastnosti, které nám chybí i v dospělém světě v komunikaci s druhými. Takže už takový zdánlivě banální předpoklad dobré výchovy a vzdělávání je vlastně ve skutečnosti velkou a nesamozřejmou věcí.

Přál bych si, aby to tak fungovalo nejen ve vztahu k dětem, ale i mezi námi dospělými. Ať jsme více trpěliví a snažíme se naslouchat.