Sejdeme se u letadla aneb když pravá ruka neví, co dělá levá

Když pravá ruka neví, co dělá levá, anebo když agentury nevědí, co dělá Magistrát. Anebo ještě jinak, všelijakých slovních obratů a ilustrujících prupovídek by se jistě našla spousta. Jednoduše žijeme v divné době, která se snaží horečně něco budovat, a pozapomíná na to, že je vybudováno - stačí se rozhédlout kolem sebe, a nenechat umřít i poslední zbytečky něčeho velkého. Nedospěli jsme do schopnosti to rozpoznat.

U letadla se už nesejdeme, a je to věčná škoda. Před pár lety bylo v zuboženém stavu odvezeno z Olomouce, aby nám tady ten šrot nezavazel při rekonstrukci zimního stadionu, respektive přilehlé stavbě parkovacího domu. Uplynulo pár roků, po zimáku ani památky, jen to letadlo chybí. Jenže ono nejde o letadlo: je to věc celkového pojetí sebe sama, své identity. Olomouc je totiž historicky spjatá s letectvím tak mohutně, jako málokteré město ve střední Evropě. Je to (mohla to být) tradice, která měla potenciál udělat třeba s turistickým ruchem, ne- li s ekonomikou celého města, něco neuvěřitelného.

Což je otázka brandingu destinace. Stačí se projít městem a pročíst plakátovací plochy, aby člověk pochopil, že se na zelené louce uměle vytvářejí další a další "tradice" (s potenciálem posílit turistiku...), a když už nestačí Beerfest, zavedeme Gastról, kde nestačí ten, uděláme Garden Food Festival, a kde nestačí ani tohle, máme přece punče. Tak o nás zaručeně budou vědět i v Lonely Planet. Sledovat tohle hemžení a mravenčí úsilí o budování nových (mnohdy zatím sotva dvouletých...) tradic je značně deprimující, právě ve srovnání se skutečnými tradicemi, které naše město mělo, a které jsme nechali zahnít.

V uplynulých dnech zveřejnilo město na svém webu sáhodlouhou tiskovou zprávu o tom, kterak se areál v Neředíně promění na komerční zónu, do které zřejmě přilákáme mraky investorů. Pokud to Magistrát dotáhne až do konce a neutopí v dotacích pár dalších úvěrových milionů na povinné spolufinancování, všechna čest. Ovšem ono to má i souvislost tu, že je z města de facto vyhnáno Letecké muzeum.

Jsme letecké město, ale zapomněli jsme na to

Olomouc to byla, odkud v roce 1910 poprvé odstartoval Jan Kašpar se svým letounem. Založil tím mohutnou tradici, která vzkvétala a dávala našemu městu ráz dlouhá desetiletí. Také peníze. Olomouc bez letců by byla v době první republiky nepředstavitelná. Tradice pokračovala i po válce, po roce 1968 sice areál zabrala bratrská pomoc, což ale nic nemění na tom, že jsme dlouho byli - a při troše snahy mohli být i nadále - leteckou velmocí v rámci českých měst. Spousta olomouckých letců patřila mezi ty nejlepší v bitvě o Británii.

Jenže za ta léta jsme mimoděk vypudili z města všechno, co nám letadla byť i jen vzdáleně připomínalo: necitlivě odvezené a hanebně zanedbané Túčko u plaveckého stadionu je spíš jen symbol něčeho, co má mnohem širší kontext. Vojáctvo dalo po dlouhodobém nezájmu olomouckých reprezentací přednost tomu využívat Bochoř, a tak začalo olomoucké letiště v posledních desetiletích sloužit spíš startům ultralightů a občas nějakého práškovacího čmeláka. Víc už se nikdy nepodaří, protože jsme zhruba před deseti lety nutně potřebovali před volbami rychle dobudovat dálniční obchvat města; povedlo se nám to tak nešťastně, že se holt musela pokrátit startovní dráha. Nic většího tam, s ohledem na bezpečnost, už nikdy nevzletí.

V těchto dnech se z Olomouce stěhuje také Letecké muzeum; město mu neprodloužilo smlovou na pronájem té barabizny, do které těch pár nadšenců původně uklidilo. Muzeum zkrátka zavazí příjmu dotací na regeneraci brownfieldu a vybudování jiné barabizny. Když už nic, mohli jsme nešťatsnému janu Kašparovi aspoň postavit sochu, třeba úplně maličkou (Neil Armstrong se jí v rodné Wapakonetě zcela samozřejmě dočkal, a nejen tam). Možná by stačil i šutr s malou kovovou destičkou na připomínku dávných časů a toho, čím Olomouc byla. Místo toho tam ale bude zcela jistě stát jiný šutr, povinně velebící Evropskou Unii a ITI za spolufinancování projektu srovnání muzea se zemí v zájmu přivedení nějakého skvělého budoucího investora. Otázkou samozřejmě je, jak dlouho bude fungovat stávající torzo letiště i kdyby jen pro ty čmeláky: stačí investor s trochu specifickým provozem a letiště se z bezpečnostních důvodů zavře úplně. Stejně přece bylo v posledních letech využíváno pramálo.

Za zmínku v ten moment samozřejmě stojí koupě jednoho vysloužilého space-shuttlu a jeho instalaci na místo původního letadla, tak jak to navrhujeme na koláži k tomuto článku. Nápis na jeho boku "United Mayors" se nemá nijak trefovat do Martina Majora, ale do všech primátorů, které naše město za poslední čtvrtstoletí nosilo (mayor = primátor). Není totiž nad to pracně zakládat nové podivuhodné tradice.

Vlastimil Blaťák